Se skřípěním zubů zachráněný život

V horkých letních dnech je práce na záchrance asi nejnáročnější. Práce bývá hodně a horko unavuje a vyčerpává. To, že máme v autech klimatizaci, není podle mne žádná výhra, střídání horka a zimy je jen nejlepší cesta k nastydnutí, nebo zablokování zad.

Je spalující vedro, něco před čtvrtou odpoledne. Po pozdním rychlém obědě nabíráme síly, od rána jsme se prakticky nezastavili. Ani jsem neměl hlad, ale být celý den na lačno v tomhle zápřahu není dobrý nápad. Do kafe si házím pár kostek ledu a cukr. Alespoň nějaké letní odreagování. Jsem unavený a klidně bych usnul. Z pozdní siesty mne vytrhuje nepříjemný zvuk pískání vysílačky a následně i SMS zprávy. „NZO“ stojí na papírku, který nám ve vteřině vyjíždí z tiskárny. Zkratka pro náhlou zástavu oběhu bezpečně aktivuje stresové hormony v těle. S kolegou řidičem skáčeme do bot a běžíme do auta. Vyjíždíme z garáže do horkého odpoledne.

Navigace nás vede na hřiště v nedaleké vesnici, v poznámce k výjezdu stojí „volejbalový kurt, probíhá TANR, součinnost LZS“. Přeloženo ze žargonu – jedeme k zástavě srdce, na místě probíhá resuscitace vedená po telefonu kolegyní z dispečinku a jako nejrychleji dostupná posádka s lékařem s námi byla vyslána letecká záchranná služba. Chvátáme po silnici a při domlouvání překřikujeme průvan z otevřených okének i sirénu. Vlastně se nemusíme ani moc domlouvat. Resuscitace je standardizovaný a procvičovaný výkon, tak si jen upřesníme, kdo vezme jaké vybavení. Trochu nezvyk je „rande“ s posádkou letecké záchranky, ale díky obecně platným doporučeným postupům pro resuscitaci by ani tohle neměl být problém. Kdyby jen nebylo to horko. Stíhám si ještě všimnout krásně zralých třešní v aleji, kterou projíždíme, pár loků minerálky, natáhnout rukavice a jsme tu. Na hřišti je nezvykle hodně lidí, mávají a gestikulují ke kurtům. Snažím se mezi nimi zahlédnout pacienta a hlavně kdo a jak ho oživuje.

Zastavujeme na okraji antukového kurtu, rychle věci z auta – monitor s defibrilátorem, kufr, kyslík, odsávačku. Lidé se rozestupují a konečně vidím pacienta: odhadem šedesátník, sportovní šortky a tričko, čelenka proti potu. Leží naznak, vedle něj klečí žena středního věku a perfektně provádí stlačování hrudníku. Úleva. Pokud začala co nejdřív po kolapsu a dělala to celou dobu takhle dobře, má pán velmi nakročeno zpět k životu.

Zdravíme, rozkládáme věci a na okamžik přerušuji paní ve stlačování hrudníku. Rychlé ověření životních funkcí – „Zástava – resuscitujeme“ – exaktní informace pro kolegu. I když mu je situace jasná, konkrétní a adresná komunikace je důležitá prevence nedorozumění. Začínám stlačovat hrudník. Paní, která doteď s dalšími kamarády resuscitovala, nám podává rychlé info o tom co se stalo: v průběhu volejbalového zápasu, v rámci firemního sportovního dne, kamarád náhle zkolaboval. Okamžitě zahájili oživování a zavolali nás, do našeho příjezdu to celé trvalo asi 8 minut. Kolega lepí multifunkční elektrody a zapíná monitor. Přerušit komprese, spustit tisk záznamu a zároveň rychle odečíst křivku – fibrilace komor. „Nabít na 200.“ Zatímco kolega mačká tlačítko nabíjení a defibrilátor „nabíjí“ požadovanou hodnotu joulů, provádím ještě pár kompresí. Důkladná kontrola, že se nikdo nedotýká pacienta. „Ustupte, budeme defibrilovat!“ Pacient sebou při průchodu výboje hrudníkem trhne nepoměrně méně, než je známo z akčních filmových scén. Rychle zpátky na hrudník. Tentokrát jsou však komprese na kolegovi, já mám v algoritmu jiné úkoly. Rychle a přesně složit dýchací vak, připojit přívod kyslíku, kohout na maximum. Kontrola úst jestli v nich není nějaká překážka. Nasadit pacientovi masku na obličej, záklon hlavy. „…26, 27, 28, 29, 30“ počítá kolega nahlas komprese. Dva plynulé vdechy bezprostředně po sobě, hrudník se symetricky zvedá. Okamžitě pokračují další komprese.

Dusím v těle vlastní adrenalin. Trocha ho je prospěšná pro zaktivování smyslů i sil, ale když by se mu člověk poddal, mohl by ho stres pohltit, zkreslit úsudek a nadhled. Z nosu mi odkapává pot, oblečení mám úplně promočené. Strhávám ze sebe bundu, kolega to stihnul v průběhu pauzy na dva vdechy. Rychle připravuji pomůcky na zajištění dýchacích cest. Práci přerušuji vždy jen na 2 vdechy vakem po kolegových 30 stlačeních hrudníku. Po zajištění dýchacích cest ještě poslechnout jestli jde správně ventilovat. Neuplynuly ani 2 minuty od první defibrilace. Další kontrola rytmu. Na monitoru se vine mírně se vlnící rovná čára. V srdci už není žádná elektrická aktivita. Asystolie. Defibrilace by tady nepomohla. Zpátky na hrudník a co nejrychleji podat adrenalin. Tentokrát stlačuji já, kolega připravuje infuzi, věci na kanylaci žíly, natahuje adrenalin. Při počítání kompresí zklidňuji myšlenky, znovu procházím algoritmus a ověřuji si, že jsme na nic nezapomněli. Střídáme se, zase masíruje kolega. Rychle napichuji žílu, propláchnout, zafixovat.

Znova kontrola rytmu. Srdce stále stojí, přetrvává asystolie. Kolega okamžitě stlačuje hrudník, podávám pacientovi miligram adrenalinu. Pokračujeme. Po 2 minutách další kontrola rytmu: Jo! Po monitoru pravidelně a elegantně tančí koordinované kmity! Pulz na krkavici je hmatný: pán se „chytnul“! Sice ještě nedostatečně dýchá, ale není problém mu s tím pomoci. Budou následovat rutinní poresuscitační kroky – změřit krevní tlak, glykemii, natočit dvanáctisvodové EKG. Na ně, stejně jako na organizaci dalšího směřování do nemocnice nás už ale bude víc, je slyšet hluk blížícího se vrtulníku.

Vyhoupne se nad lesem, v náklonu nad námi zakrouží a razantně klesá na přistání. Kolega rychle sbírá naše bundy, zavírá dveře sanitky a vykazuje z prostoru lidi. Stihl mi ještě podat z nosítek deku. Jak prozíravé. Vrtulník přistává přímo směrem k nám a zvedá pod sebou oblaka antuky. Přikrývám pacienta i s hlavou a zalehávám ho pod dekou. Následuje regulérní antuková bouře.

Když mračna opadnou, otevírám oči. My oba s kolegou, ale také všechno naše vybavení je pokryto vrstvičkou antuky. Pacienta předáváme posádce letecká záchranky a na odlet se zavíráme do sanitky. Koukám se za odlétajícím vrtulníkem a zase se cítím, jako bych předal štafetový kolík. Dobrý pocit se mísí s vyčerpáním, adrenalin s endorfiny. Vypadáme jako bychom vyfárali z jílového dolu, nebo spíš jako kdybychom si hráli na indiány – na zpocené tělo se nalepila vrstva prachu, bílé oči a zuby nám září z oranžových obličejů a mezi zuby nám vrže antuka. Z kufru a ostatního vybavení, stejně jako z vlastních nosů a uší jsme jí dostávali ještě několik dnů.

Na Štědrý večer toho roku volal pán na dispečink, že by nám chtěl poděkovat za to, že se díky nám dalších Vánoc s rodinou mohl dožít. Bylo to jedno z velmi mála ex-post poděkování, která jsem za svou práci dostal, ale stálo za to.