Jaký byl můj začátek v českém zdravotnictví
Pokud si myslíte, že si člověk práci záchranáře vybírá v útlém věku, díky nadšení z houkajících sirén a blikajících majáků, pravděpodobně vám tuto domněnku vyvrátím.
Dokonce tomu nebylo ani v patnácti, když jsem se rozhodoval, co budu dál dělat ? Upřímně, před maturitou na gymnáziu jsem si vzal seznam vysokých škol (donutila mě aktivita spolužáků) a začal jsem prohlížet konkrétní obory. Nakonec jsem si zvolil pedagogiku se zaměřením na sport. Fakulta tělovýchovy se jevila dosti zábavnou, leč fyzicky náročnou. Jen čirou náhodou jsem narazil i na obor „zdravotnický záchranář“ a říkal jsem si, že to by mohlo být dobré – hlavně nesedět někde v kanceláři. Na přijímací zkoušky na tělovýchovu jsem se biologii stejně musel učit, trénovat na fyzické testy také. A ač jsem byl úspěšný i na tělovýchově, nakonec mě stejně zlákalo zdravotnictví…a ta blikající sanitka.
První den, při zápise ve škole nám řekli, že skutečně nebudeme slaňovat z vrtulníků a kdo chce, tak ať odejde. Že majoritní prací záchranářů je pomáhat starým lidem se zhoršeným zdravotním stavem. Nenechal jsem se odradit, školu vystudoval, zjistil jsem, že obor se mi zamlouvá. Shodou náhod, těsně před ukončením studia, měli ve Vinohradské nemocnici na Urgentním příjmu personální krizi. V té době se ještě tolik nemluvilo o nízkých platech zdravotníků, ale dobře si pamatuji, že kdykoli jsem se ptal na praxích na výplatu, všichni mlžili, mluvili o 15 tisících a občas si postěžovali. I s vidinou takového platu jsem to nevzdal a nakonec jsem byl mile překvapen, když mi na účet přišlo dvacet ?
Oddělení urgentního příjmu je velmi specifické – kombinuje příjem pacientů v nejzávažnějších stavech, jak po úraze, tak při zhoršení zdravotního stavu. Současně je propojeno i s anesteziologicko-resuscitačním oddělením, takže pacienti, kteří jsou přijímáni, zůstávají na nejnutnější dobu v rukách stejných zdravotníků. Pro praxi začínajícího záchranáře je to ideální – dostal jsem se k příjmu člověka po autonehodě, po resuscitaci, s krvácením do mozku nebo například člověka intoxikovaného léky. Následně jsem viděl, jak probíhá ošetřovatelská péče, kterou zajišťují ty nejlepší sestry. Po praktické stránce jsem se samozřejmě naučil třeba šetrně manipulovat s lidmi s poraněním páteře, pochopil postupy vyšetřovaní a načerpal řadu zkušeností stran diagnostiky. Řekl bych, že toto oddělení pro mě bylo dokonalou kombinací medicínských, zdravotnických a praktických informací. Po třech letech jsem dostal možnost zúčastnit se přijímacího řízení na záchrance, které pro mě dopadlo dobře. A tak jsem z urgentního příjmu odešel.
Mám pocit, že jsem nikdy dostatečně nepoděkoval celému kolektivu Urgentního příjmu Vinohradské nemocnice. Všem sestřičkám, lékařům, sanitářům za to, jak dobře mě připravili na mé povolání zdravotnického záchranáře a že se mnou měli trpělivost.
Nedávno mě na kurzu oslovila mladá paní, ať jí povím o nějakém pěkném zážitku ze své práce. Kupodivu mě nenapadla kvanta výjezdů, které dobře dopadly, ale dva příběhy, lidské osudy, které jsem zažil na oddělení.
První je příběh mého prvního pacienta. Dvacetiletý chlapec, který byl s kamarády na vodě a při sjíždění velkého jezu se s loďkou převrhli a on již nevyplaval. Kamarádi duchapřítomně vytvořili rojnici za jezem a čekali, až tělo z jezu vyplave. Po 15 minutách se tak stalo, jeden z přihlížejících okamžitě začal s resuscitací. Na místo přiletěl vrtulník, aby chlapce co nejrychleji transportoval do nemocnice. I přes perfektní první pomoc na místě byl hoch ve velmi vážném stavu. Asi po měsíci na lůžku se začal probouzet, všechny v dosahu kopal, byl agresivní. Nevěděl totiž kde je, co se děje, kam jeho rodina odchází. Musel být připoutaný, aby nikomu neublížil. Za další měsíc se jeho stav zlepšil. Myslím, že nejen díky intenzivní a kvalitní zdravotnické péči, ale i díky časté přítomnosti rodiny, která ho povzbuzovala, motivovala. Jednoho dne mi na tabulku napsal vzkaz: (tato tabulka slouží ke komunikaci, když pacienti ještě nejsou schopni mluvit) “ Promiň, že jsem tě kopal“. Velmi mě překvapilo, že si to vůbec pamatoval. Odpověděl jsem mu na tabulku: „Promiň, že jsem ti přivázal nohy“, a oba jsme se tomu zasmáli. Po dalším půlroce přišel na návštěvu na oddělení s dortem, poděkovat a říct, že slaví narozeniny, ty druhé…
Druhá situace, kdy nám záchranka přivezla pána po velmi těžké autonehodě, který měl masivní krvácení do mozku. Nikdo, kromě jeho ženy mu nedával šance, jevil totiž všechny příznaky tzv. Apalického syndromu – vegetativní stav, kdy pacient pouze leží a má otevřené oči. Jeho žena za ním každý den, po dobu dvou měsíců chodila a hladila ho, vyprávěla mu o dětech, o přátelích, o psech, o budoucnosti. Jednoho dne jsem přišel na noční směnu a rozzářené sestřičky mě hnaly k lůžku pána se slovy „pojď se podívat, tomu nebudeš věřit“. A já poprvé v životě zažil, jaké je to vidět zázrak. Takový, o kterém se mluví, bývá ztvárněný ve filmech. Pán seděl na posteli, jedl večeři a i když velmi pomalu, hovořil se svou ženou a dětmi.
Je samozřejmě mnoho dalších příběhů, které jsem zažil a beru si z nich ponaučení. Ale tyto dva ve mě zanechali takovou „záchranářskou filozofii“ – záchranáři, lékaři, sestry by nikdy neměli vzdávat svou snahu někomu pomoci. A skutečně udělat vše pro dobro pacienta.
