Rande se smrtí
Být záchranářem na „malém“ doktorském autě v setkávacím systému rendez-vous záchranné služby má svá specifika.
Člověk sice pracuje ve dvou, stejně jako v posádce rychlé zdravotnické pomoci, ale není zde v roli vedoucího posádky, ale řidičem a zároveň pravou rukou lékaře. Dostává se k pacientům se závažnějšími obtížemi, nebo naopak k lidem, které po vyšetření a ošetření ponecháváme na místě. Součástí práce jsou i výjezdy čistě administrativní, třeba prohlídky těl zemřelých nebo vyšetření před transportem na protialkoholní záchytnou stanici. Na výjezdech pracujeme spolu s posádkami z okolních stanovišť, nebo jen sami ve dvou. Lékařských posádek je obecně méně než těch s posádkou záchranářskou, které zabezpečují až 70% všech výjezdů záchranné služby.
Dnes od 7 hodin ráno sloužím na tomto postu a spolu s kolegyní, zkušenou lékařkou – intenzivistkou tvoříme takzvanou posádku RV. Baví mě s ní jezdit, je to vzdělaná dáma se zájmem o hudbu a kulturu obecně. Kamarády a lidi neznalé práce u záchranné služby vždycky překvapí, že i cestou ke „standardním“ případům si v sanitce povídáme o běžných věcech, které kolegové v práci sdílejí: kdo viděl jaký film, kdo kde byl na výletě, vyprávíme vtipné příhody ze života, kocháme se krajinou, kterou jezdíme.
Výjezd, na který právě jedeme, ale není úplně standardní: jsme na cestě k mladíkovi, těžce alergickému na vosí bodnutí, na kterého před chvílí zaútočilo vos hned několik. I když okamžitě vytočil tísňovou linku 155 a zvládl sám dispečerce popsat celou situaci, jedná se o výjezd první, nejvyšší naléhavosti. Alergická reakce, tedy obranná reakce organismu na nějakou cizorodou látku, se u těžkých alergiků snadno přehoupne do takzvané anafylaxe. To znamená alergické reakce, kdy začínají selhávat základní životní funkce, především dýchání a krevní oběh. Pokud se včas nezahájí urgentní léčba, stav může pokračovat do šoku a nezřídka skončit i smrtí. Jde bez nadsázky o vteřiny.
Teď hlavně bezpečně a co nejdřív dojet k pacientovi! Při řízení jakéhokoli auta s právem přednosti v jízdě považuji za zásadní unést psychický nápor, který na řidiče vyvíjí vědomí závažnosti stavu, a nepodlehnout mu na úkor bezpečné jízdy. Samozřejmě, je potřeba se na místo dostat co nejrychleji, ale ještě důležitější je dostat se tam vůbec, neohrozit ostatní lidi kolem a dorazit ve stavu, kdy budeme schopni pracovat.
Lékařka telefonuje s operačním střediskem: mladík kolabuje a stěžuje si na „knedlík v krku“. To je špatné, jsou to typické známky rozvíjející se anafylaxe. Stav postupuje rychle. Na místě je s mladíkem jeho přítelkyně, se kterou je naše dispečerka v neustálém kontaktu. Místo zásahu je na silničce mezi dvěma obcemi, od našeho stanoviště vzdálené vzdušnou čarou nějakých 5 kilometrů. Kvůli uzavírce mostu přes dálnici, který už není ve stavu aby na něj mohla auta, musíme jet objížďkou o dobře 6 kilometrů víc. Silničku dobře znám, jezdím tudy na kole do práce. Auta na most sice nesmějí, ale s kolem se mezi betonovými zátarasy projet dá. Pokud by pacient nebyl moc daleko za mostem, mohli bychom najet z naší strany a jen ho přeběhnout. Ušetřili bychom spoustu času. Dispečerka zjišťuje, že se opravdu nacházejí u třešňovky jen asi 20 metrů za mostem.
Je rozhodnuto. Odbočuji na vedlejší silnici a nechávám zapnutou sirénu. Jednak jako upozornění pro případné chodce nebo cyklisty, ale i kvůli pacientovi a jeho přítelkyni. Zvuk blížící se sirény je pro ně zvuk naděje, že to dobře dopadne. S naším SUV jedu na hraně a na rovných, přehledných úsecích letíme hodně rychle. Poslední zatáčka, brzdit. Přes cestu tu ve dvou řadách leží betonová svodidla, zábrany proti vjezdu vozidel. Kolegyně vybíhá a spěchá přes most, já z kufru auta rychle beru výběhový batoh, monitor a vyrážím za ní.
Ještě za běhu na mě lékařka volá „adrenalin do desítky“. Přibíháme k pacientovi a jeho přítelkyni. Hoch je již v bezvědomí, popelavě bledý, velmi slabě dýchá. Leží na zádech a přítelkyně mu drží hlavu v záklonu. Stav je velmi vážný. Okamžitě natahuji do stříkačky miligram adrenalinu a dotahuji do 10 mililitrů fyziologickým roztokem. Kolegyně pacienta zběžně vyšetřuje, i na centrální tepně má velmi slabý pulz, a snaží se na mladíkově paži najít alespoň jednu nezkolabovanou žílu, do které by adrenalin píchla. Bere mi stříkačku z ruky, naučeným pohybem zasouvá jehlu do žíly a okamžitě aplikuje 1 mililitr rozředěného adrenalinu.
Otáčíme mladíka na bok a já rychle odtahuji otevřený batoh s vybavením. Tuším, co bude následovat. Z pacientova žaludku obloukem letí vše, co za poslední hodiny snědl. Správné zafungování adrenalinu je provázeno jeho vedlejším účinkem. Pomalu se začíná probírat, je zmatený, pozvracený, ale žije. Připravuji půllitrovou infúzi a ředím další léky, lékařka zatím napichuje nitrožilní kanylu a zpovídá pacienta i jeho přítelkyni: hoch je těžký alergik, adrenalinové pero pro podobné případy má, ale nechal ho doma. Nechtěl ho s sebou nosit na rande s novou přítelkyní.
Přijíždí velká sanitka se záchranářskou posádkou. Pacienta nakládáme na nosítka, podáváme mu kyslík a celkově připravujeme na cestu. Kolem jedoucí cyklisté se zastavují a ptají se, co se stalo. Nemyslí to zle, spíš je zajímá, co se na rovném úseku klidné silničky mohlo stát. Slušně je odbývám. Vracím se s vybavením do auta a na smluveném místě se přidávám ke druhé sanitce, abych jí razil cestu houstnoucím odpoledním provozem. Mladíka ve stabilizovaném stavu předáváme JIPku.
I když si o záchranářích mnoho lidí myslí, že se při své práci brodíme po kolena v krvi a jezdíme jen k dopravním nehodám a těžkým úrazům, pravda je mnohem banálnější. Jezdíme třeba k lidem pobodaným vosami. Kterým jde o život.
Když jedu do práce na kole, jezdím stále přes ten samý most. Pokaždé si na tuto příhodu vzpomenu a říkám si, jak by vše dopadlo, kdyby třeba mladík u sebe měl své „adrenalinové pero“ a píchnul si adrenalin sám, kdyby o své těžké alergii, nemoci, za kterou nemůže, řekl své přítelkyni a adrenalin mu do stehna píchla ona, nebo třeba kdybych nejezdil občas do práce na kole a neznal tuhle užitečnou zkratku.
A pak že sport je zdravý jen pro sportujícího :-).
