Jeden malý pohyb
8:23 selektivní tón vysílačky hlasitě přerušuje klid dnešní služby, kterou sloužím jako záchranář v posádce RZP. Zároveň píská i kolegům lékařské posádky RV. Text na lístku s výjezdem, který zároveň vyjíždí z tiskárny je jasný „pád z výše ++“, muž, 66 let.
To první plus znamená závažný mechanismus pádu, druhé indikuje závažný stav, ve kterém pacient je. Cítím jak mi srdce silněji buší, vyplavený adrenalin pracuje. I když práci dělám už dost let, podvědomému vzrušení a vyplavení adrenalinu se člověk neubrání. Tělo si pracuje po svém. Každá vteřina rozhoduje, běžíme do auta.
8:24 vyjíždíme. Jako první osobní auto s lékařem, za nimi my s kolegou ve „velkém“ autě – dodávce s krabicovou sanitní nástavbou. Venku je krásné ráno, i když je ještě chladno, sluníčko přes sklo auta hřeje. Pojedeme sotva minutu, místo nehody je pár ulic od našeho stanoviště. Ani si nestihnu předepsat hlavičku záznamu o výjezdu jak obvykle, ale rovnou si natahuji rukavice. S kolegou řidičem upřesňujeme, co kdo z auta vezme. Poslední zatáčka, vjíždíme do dvora statku, u kterého na nás mávají. Smyk pneumatik zvedá oblak prachu.
8:25 mačkám na dotykovém displeji navigace status „místo“, čas se zaznamenává do záznamu o výjezdu a informace se v podobě piktogramu zobrazuje na monitoru dispečera. Beru výběhový kufr a s lékařem spěcháme k lidem gestikulujícím a mávajícím na nás pod schody na pavlač. Může být tak 6 metrů vysoká, pod ní na zemi kamenné plotny, schody jsou velice příkré. Na zemi klečí asi třicetiletá plačící žena, drží v polosedě staršího muže v bezvědomí a hladí ho po vlasech. Další starší žena, patrně pánova manželka a jedna malá holčička také pláčou. Muž zjevně nekrvácí, ale je bledý, promodralý. Nedýchá normálně, jen občas lapne po dechu a chrčivě vydechne. Ani nemůže, vzhledem k poloze, ve které je, má pravděpodobně uzavřené dýchací cesty. Rodina se rozestupuje a dělá nám místo. Opatrně muže pokládáme na zem, lékař si kleká za jeho hlavu a zažitým pohybem mu uvolňuje dýchací cesty. Okamžitý nádech. Po pár vteřinách druhý, třetí. Muž pohne víčky a vytřeštěně otevírá oči. Nechápe co se děje, kde je, co tam děláme my. Kolega řidič zastiňuje tělem slunce, aby pánovi nezářilo přímo do očí. Žena mezitím s pláčem líčí, že tatínek šel na půdu pro hadici na zalévání, těsně nad schody o ní zakopl a zřítil se se schodů. Vůbec nevěděla, co má dělat. Někdo zavolal záchranku.
Uklidňujeme pacienta, dceru i ostatní členy rodiny. Nasazujeme pánovi tuhý krční límec, preventivní imobilizaci krční páteře, a lékař ho zevrubně vyšetřuje. Bolí ho hlava a na nic, co se mu stalo, si nepamatuje. Při prohlídce lékař nenachází žádnou známku úrazu. Přesto, kvůli závažnému mechanismu pádu, který prodělal, pána důkladně zajišťujeme. Napichuji mu dvě nitrožilní kanyly, do kterých podáváme infuze a ukládáme ho vakuové matrace. Ta po odsátí vytvoří dokonalou dlahu kolem celého těla.
Cítím, jak i moje počáteční napětí ustupuje a rozplývá se při provádění nacvičených úkonů. Nakládáme pána ve vakuové matraci na nosítka a dáváme ho do sanitky. Lékař vypisuje dokumentaci, pacienta budeme do nemocnice transportovat sami bez jeho doprovodu. Volám na dispečink, aby nás avizovali v traumacentru. Kolega dispečer se ptá na informace, které po němu budou v nemocnici chtít a zajímá se, jak to vypadalo na místě. S volajícími byla prý velice obtížná komunikace. Neustále křičeli ať už přijedeme a kde jsme. I když se snažili jim poradit co dělat, nebylo možné se prosadit.
Rád bych rodině řekl, že dispečerky a dispečeři nejen že posílají sanitky, ale mohou také poradit co dělat než sanitka přijede. V tomto případě stačilo nechat pána ležet na zádech a mírně mu zaklonit hlavu, aby měl uvolněné dýchací cesty. Než to domyslím, slyším zvenku sanitky lékaře, jak rodině říká: „…když je v bezvědomí a nedýchá, může mu tenhle nepatrný pohyb zachránit život“.
8:32 odjíždíme do nemocnice, budeme tam za 15 minut.
Pán měl nakonec „jen“ otřes mozku a po dvoudenní hospitalizaci ho propustili domů. Dočasná ztráta vědomí a neschopnost udržet volné dýchací cesty ho ale málem stála život. Kdybychom to neměli tak blízko, mohl být klidně mrtvý. Jak tenká hranice je mezi životem a smrtí – jeden malý pohyb.
Hezké jaro!
