Žena po napadení, pozor klouže to!

Krátké a nekonkrétní sdělení ve vysílačce spolu s výjezdem obou vozů, lékařského i záchranářského. Buď na tom žena není dobře, nebo nemá dispečink k dispozici bližší, relevantní informace
Jan Bradna - Life Support

Rychle vycházíme na dvůr stanoviště, kde stojí zaparkované dvě sanitky. Já dnes mířím k „velkému“ vozu rychlé zdravotnické pomoci, kde sloužím jako záchranář spolu s kolegou, který nastoupil teprve před pár týdny. Je aktivní, má o práci zájem a každý výjezd je pro něj vzrušující. Vyjíždíme.

Zima se chýlí ke konci, ale v noci na včerejšek se vzedmula k poslednímu záchvěvu opravdu zimního počasí. Nasněžilo pár centimetrů, které přes den povolily a navečer opět přimrzly. A teď už asi tři hodiny opravdu hustě sněží. Silnice klouže, je špatně vidět a občas nejde dobře rozeznat, kudy máme přesně jet. Míříme do malé vesničky v dolíku, kam je to ze všech směrů z kopce dolů. Po pár minutách cesty volá dispečink: „žena nezvedá telefon, je možné že je v bezvědomí, na místo míří hlídka policie“. Opakuji do telefonu informaci a cítím, jak kolega pomalu zrychluje. Krotím jeho nervozitu. Hlavní je dojet. I když tam budeme o pár minut později, je to lepší než nedojet nebo si něco udělat. Dává nohu z plynu, ale je znát, že doplňující zpráva mu vrtá hlavou a musí se hodně ovládat, aby jel pomalu a obezřetně.

Úspěšně jsme sklouzali kopec do vesnice a z návsi se boční uličkou prohrabali až k posledním domkům. Zbývá už jen krátká rovinka a prudší kopec dolů s táhlou zatáčkou. Za ní je náš cíl – zpustlý mlýn u malého rybníčku. Kolega jede pomalu dál. Nějak se mi z toho kopce nechce, bojím se, že bychom se nemuseli dostat zpátky nahoru. Navrhuji, že necháme auto tady a těch tři sta metrů dojdeme. Než to ale dořeknu, jedeme z kopce dolů. Krátké ťuknutí na brzdu před zatáčkou, zabouchání ABS a tupé žuchnutí. To jak jsme sklouzli ze silnice do levého příkopu a opřeli se bokem sanitky o závěj. „Jsi v pohodě?“ je první věta, kterou slyším. Jo, jsem. Vůbec nic nám není, autu asi taky ne. Jen tu potupně ležíme ve škarpě. No nic, polykám pár peprných slov, čas probrat jak a co jsme měli udělat lépe, budeme ještě mít. Teď je prioritou dostat se k pacientce a přivolat náhradní vůz. Vyhrabeme se z auta, vezmeme potřebné vybavení a odpovíme na pár vtipných poznámek lékaře a řidiče „malého“ auta. Ti měli odhad lepší a zastavili nahoře na kopci. Spěcháme pěšky k místu zásahu, informuji dispečink. Cestou nás dobíhají policisté, také zaparkovali nad kopcem. Pacientka má rozbitý obličej, asi zlomený nos, možná lehký otřes mozku. Je ale hlavně zpitá pod obraz, takže komunikace s ní je složitá, nadává na přítele, který jí zmlátil a utekl, nadává na život, na systém, nadává nám. Lékař ji vyšetřuje, já rychle měřím fyziologické funkce, čistím a ošetřuji tržnou ránu v obličeji. Naučil jsem se pracovat a nevnímat víc než svoji práci, nebrat si invektivy opilců a jejich podnapilých kamarádů, nezabývat se tím, kdo co způsobil a kdo za co může. Moje role je být tady pro pacienta a maximálně dobře udělat to, co mám. Někdy se člověk vtažení do situace sice neubrání, ale opilecké „kecy“ umím pouštět druhým uchem ven. Přichází náhradní posádka, kterou dispečink přivolal k transportu pacientky do nemocnice. Společně jí transportujeme nad kopec do jejich sanitky.

Jedna část příběhu končí, druhá, podstatně delší, začíná. Obhlížíme situaci. Měli jsme velké štěstí, že jsme sjeli do levého příkopu. Kdyby nás smyk stáhl doprava, čekala by nás cesta dobrých dvacet metrů prudkou strží do potoka. Snažíme se auto vytlačit, ale ani pět párů rukou s mikrobusem nehne. Na místě s námi totiž zůstali kolegové z lékařského vozu i hlídka policie. Volá dispečink, chtějí mi spojit velitele hasičů, kteří nás jedou vyprostit. Je to bodrý chlapík, prosí o trpělivost. Musejí jet objížďkou a hodně pomalu, kdyby to prý vzali do vsi stejnou cestou jako my, mohli by při váze jejich auta pobořit pár domků. Čekání si krátíme všemožnými i nemožnými pokusy o vyproštění auta vlastními silami, podhrabání, podsypání, přizvednutí a podobně. Asi po půl hodině přichází pěšky družstvo hasičů. Auto nechali na návsi, taky by odsud nemuseli odjet. Po obhlídce zavrhují použití svého auta i jiné těžké techniky. Nemá šanci se sem bezpečně dostat a stejně by se navijákem po ledu jen přitáhli k nám. Takže zbývá lidská síla. S pomocí hasičského ručního nářadí, několika klád z přilehlého lesíka, posypového štěrku z nádoby na návsi a za nezištného přispění velmi veselé partičky mladíků, vracejících se z místní hospody, se nám po dvou hodinách daří auto dostat zpátky na silnici. Je zima, ještě že mám kulicha a teplé rukavice. Jako poděkování rozdávám náhodným pomocníkům čokoládové tyčinky, které v zimě vozím jako železnou energetickou zásobu. Ručně odhazujeme sníh v celém kopci a sypeme led posypovým štěrkem. Po pomalém sjetí a otočení nakonec vybruslíme celou trasu zpět se zátěží pěti hasičů v sanitním prostoru. Auto je v naprostém pořádku a nic nebrání tomu, abychom s ním do rána absolvovali ještě dva výjezdy.

O tři dny později hostí mladý kolega naše zachránce při jejich další službě nejvybranějšími delikatesami a dodnes zdraví všechny hasiče hlubokou úklonou. Já, stejně jako před několika lety, kdy se příhoda stala, vozím v zimě v kapse kulicha, teplé rukavice a několik čokoládových tyčinek. A zimní výjezdy ve sněhu mám v práci pořád stejně rád, navzdory tomu, že jsme před pár dny měli na ledovce o dost vážnější nehodu. Nikomu se nic nestalo, ale sanitka dopadla hůř než tenkrát.

 

Vaše názory