Zdálo se mi, že jsem umřela

Ondřej Březina - Life SupportSamozřejmě je lepší prezentovat práci záchranářů v pozitivech, hrdinstvích a se vší vážností. Jenže těchto článků, reportáží a filmů je všude přehršel. Co si ze záchranářů udělat trochu legrace a nebrat to tak vážně. Jelikož jím jsem, tak si to snad můžu trochu dovolit. A neskončím u své profese a trochu si rýpnu i do práce operátorů a operátorek.

Minule jsem psal o humorném otevírání bytu, kdy komická situace nastala až na místě události. Velmi často ale vzniká už při volání na tísňovou linku 155. Mezi záchranáři a pacienty v tento okamžik tvoří pomyslnou bariéru operátor záchranné služby, který tuto překážku může buď zbořit a propojit světy záchranáře a zachraňovaného, anebo rozhodne, že pacient není pacientem, ale pouze klientem, jehož problém se dá vyřešit jinak, než posláním posádky záchranky.

Upozorňuji, že si práce operátorů a dispečerů velice vážím. Snad i proto, že jsem si vědom, že bych jí nedokázal dělat – když mi někdo volá a v okolí je hluk, nebo na mě někdo promluví, musím si zacpat ucho, abych hovor dokázal vnímat. Když to neudělám, oba zdroje zvuku se mi v hlavě propojí a já nevím, co jsem právě slyšel. Asi bych s tím měl někam zajít J. Koho ale zajímají Březinovo uši, vraťme se radši zpátky k tomu výjezdu…

Zdají se vám někdy noční můry? Až tak živé, že po probuzení nevíte, jestli to, co váš mozek vyplodil, byla realita nebo fikce? Tak přesně takový sen měla starší dáma v obci nedaleko našeho stanoviště. Ve tři ráno. Sen byl teda hodně drsný – zdálo se jí, že zemřela. V tom rozespalém stavu, neschopna odlišit sen od reality vytočila linku 155 a vlivem své dočasné zmatenosti a horší artikulace přesvědčila zkušenou operátorku o vážnosti svého stavu. Operátorka spojila tento snový výjezd s naším unaveným záchranářským světem a ve 3:03 jsme vyjížděli (rád říkám „vstříc novým dobrodružstvím“) na výzvu CMP (cévní mozková příhoda).

Blikáme si to po prázdné okresní silnici, v hlavě si přehrávám rutinní scénář – tlak, pulz, glykemie, neurologické vyšetření, kanyla, konferenční hovor s iktovým centrem a následný transport. Do toho si říkám, jestli to zase nebude ten případ, kdy někdo zavolá po více jak 10 hodinách od prvních příznaků mrtvice. Za pár minut jsme na místě a paní nás již vyhlíží z jediného rozsvíceného okna v bytovce. Bzučák funguje a dokonce nikdo nezamkl. Ve třetím patře překračuji práh bytu se vybavením z dob socialismu, starší žena má ve tváři lehce zděšený výraz.

Dobrý večer, copak se stalo“. (Vím, měl bych se ptát lépe a prvně představit).

Já se vám strašně omlouvám, že vás otravuju. Mně se asi zdálo, že jsem umřela.“ V tuto chvíli mám co dělat abych nevyprskl smíchy…povedlo se, jen se zeširoka usmívám.

„Normálně jsem ležela tady v posteli a umřela jsem.“

Ve snaze získat více anamnestických údajů si s paní dál povídám, zjišťuji, že ve svých 67 letech nikdy nestonala a s ničím se neléčí. Přesto ji s kolegou vyšetřujeme a následně se dohodneme, že pro všechny zúčastněné bude lepší to zaspat. Všichni jsme rádi, že to dobře dopadlo…jak jen to vykázat pojišťovně.

Tak co, kolegové záchranáři…myslíte si, že mě trumfnete odřeným loktem, zlomeným nehtem nebo výjezdem na klíště? Já mám eso v rukávu, já jel totiž na sen!

Vaše názory