„Záchranná služba, dobrý den.“

Jednoduchá věta, jednoduché představení. Denně prolétne éterem v naší zemi v průměru 6637krát a pro většinu volajících je úpěnlivě očekávaná. Znamená rozhýbání laviny pomoci. Je to věta, kterou se představují pracovníci operačních středisek záchranných služeb do telefonu tísňové linky 155. Začínají jí všechny telefonáty. Ty, při kterých jde skutečně o život, o zdraví, bolest, utrpení, stejně jako ty, při kterých jde o něčí zábavu, nebo třeba potřebu někomu si zanadávat.

Jan Bradna - Life SupportDnes se touto větou představuji do telefonu i já – na operačním středisku záchranné služby mám spolu s kolegyní denní službu. Je pozdní podzim, mrazivý slunečný den. Sedíme každý u jednoho dispečerského „pultu“ – stolu se třemi monitory, klávesnicí, myší a telefonem s množstvím rychlovoleb na policii, hasiče, ostatní záchranky, do nemocnic, na mobily posádek. Na jednom monitoru podrobná mapa, na které mohu zobrazit například i kilometráž rychlostních silnic a řek, dráty vysokého napětí, nebo místní hovorové názvy částí měst a obcí. Druhý monitor je určen pro dispečerský program – do něj zapisuji všechny potřebné údaje, které se dozvím od volajícího, abych je poté v elektronické formě předal posádce, kterou k pacientovi vyšlu. Na třetí obrazovce je graficky převedené ovládání vysílaček – pokud se potřebuji spojit s nějakou posádkou, stanovištěm, vrtulníkem letecké záchranné služby, nebo třeba hasiči – při součinnosti u zásahu, mám jejich selektivní volbu předvolenou na ploše – stačí jen kliknout myší a mluvit. Na uchu mám náhlavní soupravu – sluchátko s mikrofonem. Funguje jak pro telefon, tak pro vysílačku. Celé operační středisko má rozsáhlé technické zázemí, spoustu počítačů, digitální záznamové zařízení všech hovorů. Papír a tužka už na stole leží spíš ze zvyku.

Naším úkolem je od volajícího zjistit co a kde se stalo, informace zhodnotit a na jejich základě, ještě během hovoru, vyslat na místo nejvhodnější posádku, kterou máme k dispozici. Pokud je to potřeba, až do příjezdu posádky na místo instruujeme volajícího, jak má poskytovat první pomoc. Další činnosti následují – pokud je třeba, předat informace o události policii a hasičům, avízovat posádku s pacientem v nemocnici, sehnat vhodné pracoviště, na kterém mohou pacienta přijmout. Počet hovorů a rádiových relací, které za jednu dvanáctihodinovou službu každý z nás vyřídí, jde do stovek. Z našeho operačního střediska řídíme činnost třinácti, v letních měsících pak patnácti posádek záchranné služby.

Celkem v ČR přijmou záchranky ročně přes dva miliony tísňových hovorů, v našem kraji na jejich základě vyjede sanitka nebo vzlétne vrtulník (nebo vyjede záchranářský člun) osmdesát tisíckrát.

„Záchranná služba, dobrý den.“ Již při vyslovování věty slyším z opačného konce telefonu vzrušené dýchání a hluk motoru; „Dobrý den, přijeďte rychle, přede mnou se stala dopravní nehoda,“ muž volá za běhu k nabouranému autu.

Hluk motoru sílí: „haló, pane, slyšíte mě?“; volající dobíhá k nabouranému autu, dovídám se od něj, že snaha o navázání kontaktu se zraněným řidičem nabouraného auta je marná. Rychle radím volajícímu aby vypnul zapalování nabouraného auta auta a vytáhl klíčky; zjišťuji kde k nehodě došlo a co se stalo: osobní auto v zatáčce nabouralo v rychlosti do protijedoucího náklaďáku. Řidič je v bezvědomí, chrčí, nikdo jiný snad zraněný není.

Kolegyně během mého hovoru s volajícím vysílá nejbližší posádku Rychlé lékařské pomoci, hasiče, žádá o vzlet leteckou záchrannou službu, informuje policii. Já zůstávám s volajícím na telefonu. Zraněný muž krvácí z hlavy a úst, visí nad volantem v bezpečnostním pásu, auto stojí v příkopu na kolech, nic z něj neteče, nehoří ani nedoutná.

U nehody zastavilo i několik dalších řidičů. Volající je podle mých instrukcí posílá označit nehodu trojúhelníkem, donést lékárničku a další organizační věci pro zabezpečení místa nehody: každý kdo pomáhá si vezme reflexní vestu, ostatní do pole, pryč ze silnice, bezpečnost dalších lidí má prioritu. Řidič zůstává stále v bezvědomí, sám slyším jak slabě, nepravidelně chrčí.

Vysvětluji volajícímu, že sanitka a vrtulník jsou na cestě a já že mu poradím, jak zraněnému pomoci: bude dělat vše jak mu to popíšu.

Jsem zvyklý pracovat s různými zdravotnickými nástroji, ale místo nich dnes mezi prsty točím propiskou. Pacient je několik desítek kilometrů ode mne, místo mne dnes pracují ruce dalších lidí, které mám na telefonu.

Rukavice si muž oblékl hned jak mu donesli lékárničku, zapíná si hands-free. Vysvětluji: „Protože je řidič v bezvědomí a visí přes pás, nemůže volně dýchat: proto chrčí. Akutně mu hrozí udušení. Pomůžeme mu spolu: vezměte mu opatrně hlavu do obou rukou a co nejšetrněji mu ji – v tahu – narovnejte do osy těla. Dýchací cesty se uvolní.“

Muž souhlasí. Ale z dálky je slyšet hlasy kolemstojících; zrazují ho od manipulace s hlavou zraněného, radí aby ho nechal být; může přece mít něco s páteří; poznámky se stupňují; „půjdeš sedět!“ už na něj téměř křičí. Snažím se ho uklidnit a přesvědčit, že má poslechnout mne. Pokud dýchací cesty neuvolní, muž se udusí. Bez ohledu na zranění nebo nezranění páteře.

I přes telefon je cítit jaký obrovský vnitřní boj volající svádí, jak mu v hlavě šrotují pro a proti. Trvá to jen pár vteřin; věčnost. Mlčím, mezi prsty točím propisku. Žádné mluvení by už teď nepomohlo. Věřím, že bude odvážný.

Je. Bere mužovu hlavu a rovná ji; překonal předsudky, strach, dokola omílaná alibistická klišé. Zraněný začíná volně dýchat. Z bezvědomí se neprobírá, ale může normálně dýchat. Udržet hlavu dospělého několik minut je fuška. Dál spolu mluvíme, vyptávám se na detaily situace, kde bude moci přistát vrtulník, opakovaně prostřednictvím volajícího kontroluji jak zraněný dýchá.

Siréna. Její zvuk sílí. Slyším hlasy posádky, přebírají pacienta, hlavu fixují pomocí límce…. Volající pán je evidentně rozrušený a proto s ním ještě chvíli mluvím. Děkuji mu za to jak byl duchapřítomný, věcný a statečný. Oba cítíme velikou úlevu. Loučíme se, zavěšuji.

Naprostá vyčerpanost. Oproti práci v posádce sanitky, kde vyplavený adrenalin spotřebovávám při manuální činnosti a fyzické práci, tady nemám jak. Stříká mi z uší. Potřeboval bych vyběhnout pár pater, abych se dostal do normálu. Moc času na rekonvalescenci není: ozývá se posádka letecké záchranné služby a žádá instrukce před přistáním na místě nehody; jiná posádka žádá avízo na koronární jednotku – vezou paní s infarktem myokardu; volá mladý muž, přítelkyni začalo strašně bolet břicho. Nikdo netuší, jaké vypětí jsem právě absolvoval.

Vše srovnat v hlavě si budu moci až večer. Půjdu si zaběhat.

Valná většina veřejnosti si pod pojmem záchranná služba představí pouze sanitní vozy s posádkami, pár jedinců si možná vybaví vrtulníky letecké záchranné služby. Téměř nikoho však nenapadne, že to jsou „pouze“ údy, výkonné složky záchranky. Mozkem, který vše řídí, je operační středisko. Dnešním článkem bych chtěl vzdát hold všem operátorkám a operátorům, dispečerkám a dispečerům záchranných služeb. Jako strážní andělé nad námi bdí a jako správní andělé jsou neviditelní – mají ale telefonní číslo: 155.

Vaše názory