Můj úplně první výjezd na záchrance

I když je to již šest let, svůj první ostrý výjezd, si stejně jako většina záchranářů ten svůj, pamatuji velmi dobře.

Ondřej Březina - Life SupportPo tříleté praxi na urgentním příjmu v nemocnici a tříměsíčním zaškolování zkušenými kolegy na záchrance se cítím být připravený, i když obavy z toho všeho, co nevím mě lehce pronásledují s každým pípnutím vysílačky.

Do teď jsem jezdil v posádce rychlé zdravotnické pomoci jako třetí, sledoval sebejistotu kolegů, jejich zautomatizované postupy, divil se, s jakou lehkostí provádí výkony, na které se sám musím hodně soustředit. Učil jsem se jak pozorováním, ale i prakticky, pod dohledem.

To co mě nemocniční prostředí naučilo, je být v relativním klidu, když jde někomu o život. Ovšem právě při prvním výjezdu zjišťuji, že to bylo díky neustálé přítomnosti ostatního zdravotnického personálu. Mohl jsem se kdykoli zeptat, kdykoli poprosit kolegy o pomoc.

Jedno březnové ráno nastupuji na denní službu. Kolegové mě vítají s úsměvy na tváři, nezapomenou si rýpnout něco o „Zobákovi“ a o tahání kačera, neopomenou mě ani postrašit větou: „No jo, první výjezd, to je vždycky hustý, to se máš na co těšit“. Chvilku poslouchám černé historky o tom, jaký měl kdo první výjezd a poté jdu k počítači, poprvé se přihlašuji jako službu mající záchranář na sanitku rychlé zdravotnické pomoci. Je to celkem hezký pocit, vědět, že jsem se konečně dopracoval do této fáze.

Přibližně po hodině, v 7:54, píská vysílačka, vzápětí služební telefon – kolegové se nespletli, cítím, jak silně znervózním. Dopravní nehoda, čelní náraz do stromu, dva zaklínění. Společně s kolegy spěcháme do garáže. Nejprve vyjíždí doktorský vůz, následuje náš. Jedu s velmi zkušeným řidičem, který auto skutečně nešetří. První chyba, na kterou mě asi po minutě upozorňuje – „zapomněl ses připoutat“. Ač se ve svém autě poutám vždy, hned jak usednu, nyní na mě evidentně působí stres a na základní věc, jakou je má vlastní bezpečnost, jsem zapomněl.

Přibližně po 7 minutách dojíždíme na místo. Jde o úzkou okresní silnici, kterou lemují ovocné stromy. Jeden z nich trefil čelně řidič modrého Fiatu. Vystupuji z vozu, lékařka mě gestem posílá ke spolujezdkyni. První, čeho si všímám, je rozbité čelní sklo jak u řidiče, tak u spolujezdkyně – ani jeden se nepřipoutal, oba do něj narazili hlavami. Žena je při vědomí, má vyděšený výraz, drží se za břicho. Řidič je velmi zmatený, omdlívá a zase se probouzí. Jde o manželský pár – jsou to cizinci a začíná se projevovat jazyková bariéra. Na otázku, co se stalo, mi žena odpovídá: „zajíc běžel“. Začnu si chystat pomůcky k zajištění žíly. Najednou slyším, již podruhé své jméno – paní doktorka mě upozorňuje, ať nejprve nasadím krční límec. Druhá chyba na mém prvním výjezdu, jsem zase o něco nervóznější. Prosím tedy kolegy o donesení tašky s krčními límci, mezitím se pokusím zjistit anamnestické údaje. Jelikož se žena drží za břicho, ptám se, zda ji bolí – odpověď mě zaráží a zase stoupá moje nervozita – „Já jsem těhotná, břicho mě bolí“. S lékařkou se na sebe mlčky podíváme a pokračujeme ve vyšetřování. S lehce roztřesenou rukou zajišťuji žílu a všímám si zásadního rozdílu oproti nemocnici. Je ráno, je šero. V nemocnici jsem si vždy zapnul lampičku nad lůžkem a tak nebylo problém žílu najít, nyní mi tento výkon trval trojnásobek času. Samotné vyproštění s pomoci hasičů šlo dobře. Při kompletním vyšetření jsem na ženě nenalezl jiné zranění než pořezané čelo a ruku od střepů. To, čeho se obáváme je bolest břicha. Než přijede další sanitka, pomáhám lékařce se zajištěním řidiče. Již je v bezvědomí, budeme intubovat. Zase si říkám, že v nemocnici jsme na to měli mnohem více prostoru, než v malé nástavbě sanitky. Dělám třetí chybu dnešního výjezdu a lékařce podávám pomůcky na intubaci přesně naopak. Co má být vpravo je vlevo a já se asi třikrát omlouvám. Musí vědět, že jsem již hodně nervózní, ale nedává to znát. Jen ordinuje léky, diktuje jaké hodnoty na ventilátoru nastavit.

Když přijíždíme do nemocnice, cítím velikou úlevu. Nejen proto, že je to nemocnice, ve které jsem poslední tři roky pracoval, ale i proto, že ta obrovská zodpovědnost za zdravotní stav pacientů bude přenesena na někoho jiného. Třešňičkou na dortu je vypsání papírů pro vyúčtování pojištění pro cizince. Tím už bavím kolegy na stanovišti. Komentují to se slovy: „Tak to sis ten první vyžral pěkně“. Lékařka mě po výjezdu pochválila. Nemám pocit, že bych si nějakou pochvalu zasloužil. Zpětně si přehrávám chyby a vím, že bude trvat ještě hodně dlouho, než si budu při práci stejně jistý, jako moji kolegové. Sám si uvědomuji, že ke stejnému výjezdu se mohu dostat i bez posádky s lékařem a že i na to musím být připravený. Už to nebude taková procházka jako v nemocnici, kdy jsem se mohl kdykoli zeptat, kdykoli poprosit kolegy o pomoc.

 

Vaše názory