Místo narození: doma

Krátce po půl dvanácté večer zapíská vysílačka – noční můra všech záchranářů: „Třetirodička, porod v chodu, zpomalení srdečních ozev plodu… na místě porodní asistentka.“ Již tak naléhavou výzvu dokonává místopis – jedná se o zastrčenou vesnici na samotné hranici našeho rajónu, kam i ve dne a za dobrého počasí jedeme po křivolakých silnicích druhé a třetí třídy dobře 15 minut: a teď je noc, venku vlhká tma, mokrá silnice.

Jan Bradna - Life SupportLetíme do auta a vyrážíme. Nikdo nemluví, upíráme pohledy do tmy. Nervozita by se dala krájet. Ne nadarmo se na záchrance říká, že „na děti se nejezdí, ale lítá“… letíme tmou, na hranici – nebo spíš dost za hranicí – bezpečné jízdy.

Zpomalení srdečních ozev plodu v průběhu porodu znamená nedostatek kyslíku pro dítě – dušení, uskřípnutou, nebo zauzlenou pupeční šňůru, spoustu dalších jiných důvodů. Když dítě nemá kyslík, dusí se, umírá, má před sebou řádově deset minut života – takové případy se v porodnici řeší akutním císařským řezem. Mají tam k dispozici operační sál, anestezii, inkubátory, resuscitační komplement, třeba dvanáct lidí na ten jeden komplikovaný porod. My jsme tři, vybavení máme na velmi dobré úrovni, ale císařský řez v terénu je prakticky nemožný.

Sedím v sanitce vzadu, v prostoru pro pacienty, na místě vepředu vedle řidiče je doktor, zkušený anesteziolog s dlouholetou praxí v nemocnici i na záchrance. I když jsem připoután, lítám v sedačce a chytám se všeho okolo, jak prudce projíždí řidič serpentiny. Připravuji si všechny věci, které budeme brát s sebou: porodnický balíček, brašnu s technikou, materiálem a léky na dětskou resuscitaci, odsávačku, monitor s defibrilátorem, výběhový kufr, kyslíkovou lahev. V hlavě se mi honí přednášky z porodnictví, pediatrie, ošetřovatelství v pediatrii, algoritmy pro resuscitaci dětí, praxe na dětské záchranné službě, na porodním sále, oddělení šestinedělí, dětském ARO… všichni kdo mne učili a předávali mi své znalosti a zkušenosti, jako by se na poslední chvíli snažili to ještě dohnat. Je to zvláštní, často se mi v podobných situacích vybaví konkrétní přednáška, konkrétní vyučující, jako bychho v tu chvíli slyšel znova. Za chvíli ale nebude čas na dlouhé rozpomínání. Musí se jednat rychle… a správně. Nesmíme si dovolit chybu, nepozornost, zaváhání. Podobné myšlenky letí určitě hlavou i kolegovi doktorovi. Budeme na to stačit? Zvládneme to?

…porodní asistentka je na místě… budeme tam tedy čtyři zdravotníci. Určitě bych nechtěl teď být v její kůži – je tam, protože bydlí vedle a přivolali jí, nebo protože jedeme k rodičce, která si sama dobrovolně předem vybrala, že bude rodit doma? Blížíme se…“odbočte doleva, za sto metrů…cíl je na pravé straně“…strojový hlas navigace bez emocí označil patrový dům v postranní ulici. Natahuji rukavice, zastavujeme.

Nikdo nás nečeká, nad schody na pavlač, odkud se vchází do patra, se svítí. Jiný vchod vidět není, vybíháme po schodech, rozrážíme dveře a hrneme se dovnitř. V ústrety nám klidně jde muž s novorozencem v náručí. Miniaturní miminečko spokojeně oddychuje, zabalené do krajkované zavinovačky. Otec nás zve dál a vede do obývací místnosti. Byt již podle prvního dojmu patří lidem, kteří nepodlehli konzumnímu životnímu stylu. V obývací místnosti na gauči leží pobledlá žena, druhá, starší vedle ní sedí a něco píše. Zdravíme a představujeme se; starší žena se představuje jako soukromá porodní asistentka. Kamínky postupně zapadají do sebe, prvotní nervozita opadá, adrenalin klesá.

Při plánovaném porodu doma, ke kterému byla asistentka přivolána, došlo náhle ke zpomalení srdečních ozev plodu. Ihned nás nechala zavolat. Porod se jí podařilo dovést ke zdárnému konci. Holčička se po chvilce a s mírnou pomocí dobře adaptovala a začala křičet, teď vypadá v pořádku. Matka je viditelně unavená a bledá, obávám se nebezpečně nízkého krevního tlaku po ztrátě krve.

Nevím proč, ale ve vzduchu cítím divné napětí. Nepřipadám si jako vítaný host. Lékař se vyptává na detaily porodu, jestli žena porodila celou placentu, na projevy základních životních funkcí holčičky hned po porodu. Porodní asistentka má vše naprosto precizně zaznamenané ve zprávě. Je vidět, že je velmi zkušená a svou práci dělá opravdu dobře.

Lékař vysvětluje mamince, že by rád prohlédl jak jí, tak i miminko. Situace se náhle dramaticky vyostřuje. Matka radikálně odmítá, abychom na ní sahali, byť i jen změřili krevní tlak. Ještě vehementněji odmítá, aby lékař vyšetřil novorozence. Porodní asistentka ji uklidňuje. Snažíme se vysvětlit, že jsme přijeli pomoct, v dobré víře a chceme sebe i jí jen ujistit, že je vše v pořádku. Dá hodně práce maminku přesvědčit, aby nechala lékaře holčičku prohlédnout a poslechnout. Ačkoli to není nutné, rázně nás upozorňuje, že za žádnou cenu nedovolí, abychom ji, nebo dítě, odvezli do nemocnice.
Tón, hlasitost, ani slovní zásoba vůbec nekorespondují s tak radostnou událostí, ani s tím, že před čtvrt hodinou děťátko bojovalo o život. Vždyť tohle je přece tak nádherná věc, narodilo se malé dítě… i když byly v průběhu porodu komplikace, vypadá, že je v pořádku a my nechceme kazit intimitu a krásu téhle chvíle, ani nikomu ubližovat. Snažíme se co nejlépe dělat svoji práci: přivolali nás přes tísňovou linku a my musíme alespoň vědět co se stalo, matku a dítě vyšetřit a sepsat o tom dokumentaci.

Dítě nakonec lékař prohlédnul, je v pořádku; matce dáváme podepsat negativní revers – dokument, ve kterém potvrzuje, že byla náležitě seznámena se svým zdravotním stavem a jeho možnými riziky a že odmítá veškerou nabízenou pomoc a péči.

Odjíždíme s velmi smíšenými pocity. Ne proto, že bych si myslel, že jsme zachránci světa, všechno děláme nejlíp a na vše máme patent… každý má právo na svůj způsob života, na to jak a kde bude rodit děti, jak a kde chce zemřít. Mrzí mě spíš předpojatost reakce a její agresivita. Převládá ale pozitivní pocit, že vše dobře dopadlo a narodilo se zdravé miminko. Pomalu se vracíme na stanoviště, podzimní nocí, vlhkou tmou.

Pod pojmem „porod doma“ se může skrývat mnoho různých věcí – od porodu, který doma proběhne neplánovaně, protože je natolik překotný, že rodiče nestačí dojet do porodnice, přes porod asistovaný dulou až po porod zcela bez přítomnosti školeného zdravotníka. Ve své praxi jsem se setkal se všemi těmito podobami domácího porodu a celkově u nás počet rodičů, kteří se rozhodnou rodit doma plánovaně, roste. Sledujeme tím celosvětový trend, kdy zhruba od doby, kdy dospěla generace „květinových dětí“ 60.let, se na Západě lidé častěji rozhodují pro porod v sice riskantním, ale příjemnějším domácím prostředí. V současnosti se ve většině západních zemí rozhodne pro domácí porod kolem jednoho až tří ze sta rodičovských párů. Výjimkou je Nizozemí, kde v už v šedesátých letech proběhly dvě třetiny porodů doma, dnes se odhaduje že doma rodí asi třetina Holanďanek. Novorozenecká úmrtnost je v Nizozemí 4,06 (počet úmrtí na tisíc živě narozených dětí), u nás přežije o jednoho novorozence z tisíce více.

Když jsem pracoval v Británii, bylo téma domácích porodů podobně přetřásané jako u nás. V roce 2007 vyšla rozsáhlá studie Královské porodnické společnosti jako podklad pro doporučený postup Guideline for Intrapartum Care, která konstatovala, že není dost důkazů ani pro tvrzení, že porod doma je nebezpečnější než porod v nemocnici, ani pro tvrzení opačné. Je s podivem, že na toto téma existuje pouze jedna metaanalýza na Cochrane Library – vysvětlení je pravděpodobně v tom, že jediný průkazný způsob, kterým by se dalo zhodnotit o kolik jsou porody doma nebezpečnější než v nemocnici, by bylo vzít dejme tomu tisíc těhotných s normálním průběhem těhotenství bez patologických nálezů a náhodně je rozdělit do dvou skupin, z nichž jedna by rodila doma a druhá v porodnici. To by asi bylo možné v nějaké zdravotnické diktatuře, ale v reálném životě ne. Do té doby je ale diskuze o porodech doma odsouzena k trapným přestřelkám bez reálného vědeckého základu. Jediné, co víme o plánovaných domácích porodech, je, že v Británii jich dvanáct ze sta končí přivoláním záchranky z důvodu komplikací, podobně bezmocné záchranky, jako jsme byli tuhle noc my.

Ani ne týden po první události, opět noční služba… : “druhorodička, porod v chodu, provádíme telefonicky asistovanou porodní péči“… naštěstí to není daleko, 10 km, 8 minut jízdy; venku je zima a leje jako z konve, přesto řidič jede naplno. Připravuji věci, není možné se ubránit vzpomínce na minulý výjezd k porodu. Dnes sloužíme se straší, velmi zkušenou lékařkou, jsem ve spojení s operačním střediskem, upřesňujeme kde přesně dům leží, slyším ve vysílačce, jak druhá dipečerka vede po telefonu porod, pak se dovídáme “chlapeček už je venku, instruujeme jak podvázat pupečník“… zastavujeme, vystupujeme – obrovský statek, tma nikde nikdo, zamčená vrata; troubíme… pomalu přichází muž, vede nás přes obrovský zarostlý dvůr do domu, pak ještě poměrně dlouho po rozsáhlém domě a do patra. V malé místnosti na posteli leží matka, na břiše má položeného novorozence; není do ničeho zabalený, ani otřený od krve, polodové vody a smolky… pupečník není podvázaný; rychle rozbaluji porodnický balíček; lékařka se představuje a ptá na podrobnosti porodu a vyšetřuje chlapce – vypadá dobře adaptovaný; já se dovoluji ženy a rychle podvazuji pupečník, osušuji dítě… není tu vůbec teplo… a balím ho do sterilních roušek a izotermické folie; lékařka komunikuje s matkou, ta nelibě nese, že sahám na dítě, vysvětlujeme, že je velice důležité dítě chránit před ztrátou tepla; opět jí ho pokládáme na hrudník a přikrýváme jí. Je potřeba přeříznout pupečník a sterilně ho zakrýt – dá nám hodně vysvětlování ženu přesvědčit, aby s tím souhlasila. Lékařka se dovoluje, jestli může vyšetřit jak se odlučuje placenta – opět nesouhlas. A to i přesto, že žena má pravidelné, bolestivé kontrakce. Dítě vypadá dobře, spokojeně oddychuje; věnujeme se matce… svoluje se změřením tlaku i s prohmátnutím břicha; trochu nesrozumitelně vypráví, že chtěli jet do porodnice, ale porod začal a oni to nestihli, nestihli ani zavolat dříve záchranku, přestože porod prý začal už asi před hodinou a půl; cíleně se ptáme, jestli rodila doma plánovitě… přiznává nakonec, že ano. Je vidět, že žena ztratila během porodu dost krve, i tlak krve je nižší, lékařka navrhuje, že jí i s dítětem odvezeme do porodnice – rudý hadr na býka by nepůsobil jinak. Jen následuje o trochu méně agresivní výpad než minulý týden. Pravidelné, evidentně dost bolestivé kontrakce přitom pokračují i nadále, placenta se neodlučuje, čas běží a my diskutujeme. Žena na sebe nechce nechat sáhnout, paní doktorka je ale přímá a snad i proto, že je žena, dává si nakonec pacientka říci.

Transport po schodech a skrz dům, neosvětlený, zarostlý dvůr, zima, liják. V teple sanitky konečně žena svoluje i se zajištěním žilního vstupu katetrem a podáním infuze; vyjiždíme do porodnice, budeme tam za čtvrt hodiny.

V porodnici nám otevírají bzučákem, jedeme chodbou, už nás čekají – dvě lékařky, porodní asistentka a sestra. Zdravíme, naše lékařka podrobně informuje o průběhu porodu i všem, co jsme dělali my; ženy ani dítěte si nikdo nevšímá…; ptám se komu mohu předat dítě – pediatrička ho beze slova bere na vyhřívané lůžko k prohlídce; když přijíždíme s nosítky vedle porodnického křesla, nastává ženě další kontrakce; první slova porodní asistentky, která patří rodičce, jsou: „no tak se uklidníme a pěkně dýcháme….“

Asi se ani se nedivím, že chtějí některé ženy rodit radši doma; teda divím, protože vím, jaké komplikace při tom hrozí; zase se tam k nim nikdo nechová, jako by byly nesvéprávné; nikdo jim bez pozdravu a představení nehrábne na břicho, nebo do rodidel. Vím, že nic se nedá paušalizovat a vím, že jsou desítky porodnic, kde jsou všichni nejen odborníci, ale také milí, slušní a empatičtí lidé. Bohužel ale těch pár jedinců, kteří jsou třeba dobří po odborné stránce, ale jinak hulváti, to těm ostatním kazí. A špatná pověst se šíří mnohem rychleji, než ta dobrá. Není to problém jen porodnic, záchranky se s ním potýkají také.

Napadá mě ale jedna příznačná věc: když se automechanikovi porouchá auto, neveze ho do cizího autoservisu, ale spraví si ho sám. Když se instalatérovi ucpe odpad, nezavolá jiného instalatéra, ale vyčistí si trubky sám. Když se má ale narodit dítě do zdravotnické rodiny, rodí se v porodnici. Nevím o žádném zdravotníkovi, který by na sebe chtěl vzít to riziko a své vlastní dítě si porodil doma.

A poslední zamyšlení na závěr – kdyby se v českých porodnicích zcela standardně rodilo v příjemném, vstřícném, nenemocničním prostředí, existovala by vůbec dnešní vyhraněná diskuze o porodech doma? A kdyby staří lidé umírali ne v eldéenkách a na internách, ale v malých hospicích, důstojně a se zajištěnou paliativní péčí, myslíte že by pes štěkl po euthanázii?

 

Vaše názory