Kryštof – pomoc z nebe

Mám spolu se šesti kolegy noční službu na dispečinku. Od centralizace operačního řízení před několika lety máme na starosti provoz záchranné služby v celém kraji.

Jan Bradna - Life SupportPřes den je nás ve službě osm, v noci sedm. Pro snadnou a rychlou orientaci v množství událostí, máme práci rozdělenou. Šest operátorů přijímá tísňová volání a zpracovává je do strukturované elektronické formy, která obsahuje informace o místě kde se pacient nachází, o tom co se mu stalo, jak rychle pomoc potřebuje a jaký typ posádky je pro něj nejvhodnější. Život ohrožující stavy mají samozřejmě přednost před těmi méně závažnými. Ve chvíli, kdy operátor od volajícího zjistí požadované informace, předá je v elektronickém systému dispečerovi a dál pokračuje v hovoru, například instrukcemi jak poskytnout první pomoc. Pomoc je tady vyslána, aniž by musel být hovor přerušen.? Úkolem dispečera je sledovat provoz a přidělovat události nejvhodnějším posádkám. Musí při tom zajistit, aby se včas dostala adekvátní pomoc těm, kteří to potřebují, ale zároveň aby byla stále zajištěna dostupnost pomoci i pro další pacienty. Veškerý servis posádkám, jejich avizování v nemocnici, zajištění návaznosti péče, či spolupráci s hasiči a policií má na starosti pomocný dispečer. Já dnes sloužím jako dispečer a zároveň jsem vedoucím služby. Znamená to zodpovědnost za celou službu, řešení sporných případů a poslední slovo ve složitých situacích.

Teď je krátce po půl jedné, vlahá jarní noc a na dispečinku už je celkem klid. Na výjezdu je jen několik posádek, většina už na cestě do nemocnice, nebo se vrací na stanoviště. Potichu hraje rádio, někdo si mezi prací čte, povídáme si.

Jedna z kolegyň přijímá hovor. Už podle vzrušení v hlase a prvních slov zpozorním. Tohle nebude rutinní telefonát, jakých tu denně přijmeme kolem 520, ale závažný stav. I ze sluchátka je slyšet jak volající vzrušeně a rychle mluví. Kolegyně přerušuje jeho monolog a přebírá vedení hovoru: „Nejdřív mi řekněte, kde přesně se to stalo!“. Volající naštěstí místo dobře zná a popisuje přesně zatáčku, ve které se víceméně čelně srazila dvě rychle jedoucí osobní auta. Řidič jednoho je zaklíněný v autě, v bezvědomí, dýchající. O druhé posádce zatím nic bližšího neví, ještě se k ní nedostal protože auto vylétlo několik metrů daleko na louku. Kolegyně bezděky zakrouží rukou nad hlavou: „Vrtulník.“.

Hned jak můžu, několika kliknutími myši vysílám na místo lékařskou posádku a dvě posádky rychlé zdravotnické pomoci. Místo je vzdálené odhadem 15 minut jízdy od jejich stanoviště a minimálně 40 minut od nejbližšího traumacentra – kategorie nemocnice, která ošetřuje pacienty se závažnými úrazy. Tam se pacienti budou případně transportovat. I to je důležité brát v potaz. Už samotný mechanismus úrazu, spolu se značnou vzdáleností od traumacentra je jasnou indikací pro vzlet posádky letecké záchranné služby. Rychle předávám informace kolegyni na sousedním dispečinku, která vrtulník okamžitě vysílá. Hned jak volající lokalizoval místo nehody, zalarmoval kolega – pomocný dispečer – také hasiče a policii. Hasiči musí pacienta vystříhat z auta, policie bude kromě vyšetřování asistovat při nočním přistání vrtulníku.

Konečně se volající dostal i ke druhému autu a má k ruce i další lidi, kteří u nehody zastavili. Řidič druhého auta sedí na místě spolujezdce a sténá bolestí, jeho spolujezdec byl nárazem katapultován ven z auta a v bezvědomí leží několik metrů daleko na louce. Poslouchám kolegyni, která nahlas opakuje, co jí volající říká, abychom měli aktuální informace. Nervozita a vzrušení, které člověk jako výjezdový záchranář kompenzuje manuální prací, jsou při práci na dispečinku enormní. Horečnatě přemýšlím, zvažuji všechny dostupné informace a varianty řešení: Místo je opravdu daleko od nemocnice a stav všech tří je velmi vážný. Možnosti léčby na místě nehody jsou omezené a pacienty je potřeba dostat co nejrychleji do specializovaného centra, ideálně by tam měli být do hodiny. Nejlépe se k tomu hodí vrtulník, koneckonců rychlost je jediným skutečně prokázaným benefitem vrtulníku pro přežití pacientů s úrazy. Ten, který již k nehodě letí, ale odveze jen jednoho pacienta. Noční přistání do terénu je navíc vysoce rizikové a provádí ho jen velmi omezený počet posádek v republice. Rychle počítám odhadovaný čas doletu dalšího nejbližšího z nich, čas letu z místa do traumacentra a čas transportu pacienta po zemi. I přesto, že vrtulník poletí skoro 90 km, bude s pacientem v nemocnici o hodně dříve. Volám tedy na další dispečink a žádám o vyslání vrtulníku. Jsem napnutý, jaká bude jejich reakce. Je to akce na hraně běžného řešení. Souhlasí a okamžitě je posílají.

Od zazvonění telefonu z místa neuběhlo ani 5 minut a my jsme do akce vyslali už téměř tři desítky záchranářů, hasičů a policistů. Vše na základě telefonických informací které nejdou nijak ověřit. Musíme volajícímu věřit a postupovat spíš podle horšího scénáře, než situaci podcenit. Není to žádná sázka na jistotu, každá tísňová událost je jiná a i při maximální snaze o vytvoření pravidel pro práci se jisté míře improvizace nevyhneme. Snad vše vyjde.

Sleduji posádky, jak se pohybují po mapě směrem k místu nehody a informuji lékaře, který bude na místě jako první o vyslání dvou vrtulníků. Z tónu jeho hlasu cítím otázku „Je to nutné?“. Stejná reakce přichází i od operačního důstojníka policie: „Nepřeháníte to?“. Ne, jsem si jistý. Podle informací, které máme z místa je řešení správné. Prostor na pochybnosti vyplňuje radiová komunikace s oběma posádkami letecké záchranné služby: „Jsme po vzletu k místu události a čekáme na další informace.“. Na pochyby není čas, je potřeba předat posádkám informace a zkoordinovat bezpečné přistání obou vrtulníků, získat podrobné informace o stavu pacientů a domluvit jejich přijetí v traumacentrech. A do toho dál řídit běžný provoz ostatních posádek, který se kvůli jedné těžké nehodě nezastaví. Do konce služby v sedm hodin zbývá ještě hodně času a čeká nás ještě spousta práce.

Asi za týden nám na dispečink přijde dopis od lékařky letecké záchranné služby, ve kterém nám děkuje za dobře zvládnutou akci a plynulou spolupráci. Všichni pacienti byli do nemocnice předáni živí. Za více než rok od nehody přišel děkovný dopis i od jednoho z pacientů. Toho, který nehodu nezavinil. I když strávil několik měsíců v nemocnici a prodělal mnoho operací, vypadá to, že bude v pořádku.

Záchranářské vrtulníky v mnoha zemích Evropy mají jako volací znak jméno Kryštof – podle Svatého Kryštofa – patrona všech poutníků a řidičů. Tímto článkem bych rád vzdal hold všem leteckým záchranářům a pilotům. I oni ochraňují řidiče. A když na práci nestačí Kryštof jeden, jsou tu připraveni další.

Vaše názory