Jak jsme museli vyrazit dveře

Ondřej Březina - Life SupportNěkteré situace, které při výkonu našeho povolání zažíváme, jsou vcelku humorné. Některé z nich se uveřejnit nedají pro přílišnou černotu zdravotnického humoru. Možná by to ani lidem, pracující mimo zdravotnictví nepřišlo vtipné. Můj nedávný výjezd byl ovšem, co se týká humoru, dostatečně universální…a také dobře dopadl.

 
Představte si, že jste muž, okolo šedesáti pěti let. Bydlíte v panelovém domě na větším sídlišti, znáte mnoho svých sousedů, stejně tak, jako oni znají vás. V bytě žijete se svou ženou, se kterou vycházíte dobře, až na ty bezvýznamné denní šarvátky o běžícím programu v televizi nebo třeba o tom, že zapnutý vysavač se ze zásuvky nevytrhává. Tyto rozepře berete s humorem, občas si přisadíte, rýpnete si do ženy, aby byla větší legrace. Jedno zimní odpoledne vzniknou dohady kvůli kolečkům z hrnku kávy na konferenčním stolku a spustí se i malá hádka. Vaše manželka se rozhodne, že se půjde projít, aby se uklidnila…a při té příležitosti nakoupí. V hádce vyřkne něco ošklivého, manžel jí odpoví také dost uštěpačně a tak bouchnou dveře.

Jelikož vám je šedesát pět let, takových hádek jste zažili už mnoho, víte, že až se žena vrátí z nákupu, bude zase vše ve starých kolejích. Vezmete si tedy sluchátka, ty veliké, přes celé uši a pustíte si, na uklidnění Bacha. A samozřejmě nahlas, aby byl prožitek z hudby co nejintenzivnější.

Žena mezitím nakoupí, co je potřeba a asi po půl hodině se vrací domů. Jenomže v hádce, než bouchla dveřmi, zapomněla na zažitý pohyb přesunu klíčů z věšáku do kapsy. Není se co divit, vždyť šlo o kolečka od kávy na konferenčním stolku! Zkusí tedy na manžela zazvonit domovním zvonkem…ale ten nereaguje. Nejprve ženu samozřejmě napadne, že to ten starý bručoun dělá naschvál. Druhá myšlenka směřuje k nedávné, možná nedobře provedené, opravě zvonků v celém domě. No nic, manžel ani po pátém pokusu neotevírá, žena zvoní na sousedku. Hned se potvrzuje, že druhá teze nebyla správná, protože kamarádku přes chodbu v reproduktoru zvonku slyší. A i bzučák funguje.

Koho právě teď napadl ten nejhorší možný scénář – od infarktu, přes mozkovou mrtvici až po sebevraždu, přemýšlí stejně jako manželka. Ta míří výtahem do šestého patra, kde už na ni čeká sousedka. Dvě hlavy víc ví a stejně tak to funguje v šíření paniky. Kamarádky zvoní a buší na dveře, co jim síly stačí. Nezapomenou u toho i hlasitě křičet. A to už se sbíhají sousedé. Několik z nich také zabouchá na dveře a v tuto chvíli je na chodbě asi dvanáct lidí. Někteří ze zvědavosti, jiní z empatie.

Jediné správné rozhodnutí – zavolat záchrannou službu na sebe nenechalo dlouho čekat. Dispečerka 155 pochopila vážnost situace a rovnou předala informaci dispečinku hasičů a policii.

Na místě jsme s kolegou asi za deset minut, následují nás hasiči. Posloucháme příběh od nešťastné ženy. Mluví o nehezké hádce, o tom, jak na sebe křičeli a jak manžel řekl, že až se vrátí, možná tady nebude. Také se dozvídáme, že se manžel léčí se srdcem.

Stejně správné rozhodnutí, jako udělala žena, děláme i my. Nemůžeme čekat, je třeba vyrazit dveře. Ještě se znovu ujišťujeme, že nebudeme demolovat majetek nadarmo. Znovu zvoníme, boucháme do dveří. Manželka nás prosí, ať dveře vyrazíme a manželovi pomůžeme. Bezpečnostní dveře za třicet tisíc jsou díky hasičské sekyře na třísky a my vstupujme do útulného bytu. Jdu první. Další správné rozhodnutí.

Výraz důchodce, kterému do poslechu symfonie právě vešel do obýváku záchranář v oranžové reflexní bundě si budu pamatovat nadosmrti. V první vteřině jasné známky leknutí, v další vteřině nechápavý výraz a ve třetí už malý úsměv…Pomalu sundává sluchátka ala Oťas z filmu „Vesničko má, středisková“ a pořád má ten zkoprnělý, nevěřícný výraz. Začnu se smát, nahlas. Částečně z vyplaveného adrenalinu – i na mě působil ten davový stres. Můj kolega reaguje nechápavým kroucením hlavy a otáčí se zpátky do chodby na dveře, na manželku.

Pokračující scéna je jak z hollywoodské romantické komedie o shledání manželů po 50 letech. Nejprve sice stihne žena zanadávat, ale za pár vteřin už objímá a tulí se ke svému manželovi. A ten pořád nerozumí, co se vlastně stalo.

Jsem rád, že jsem viděl tolik lásky, po tak veliké hádce.

Vaše názory